Barokní areál Valeč – místo jak stvořené pro podzimní rozjímání
S nadcházejícím podzimem na leckoho přijdou splíny. Rozjímavým náladám se dobře daří v přírodě, v barevných listnatých lesích, parcích, pod majestátními stromy s uklidňujícím výhledem do krajiny, nebo ještě lépe - s vyhlídkou na architekturu s příběhem a tajemstvím.
Přesně takovým katalyzátorem fantazie je Valeč – barokní městečko s monumentálním zámkem a dříve proslulým přírodně krajinářským parkem. A v neposlední řadě s druhým největším (po Kuksu) zachovaným souborem soch Matyáše Bernarda Brauna. Jen s mírnou nadsázkou lze říci, že se zde bránou času přenesete do baroka, do časů dávno před tím, než se proletáři všech zemí spojili, aby smetli z povrchu zemského všechno krásné, velebné, zlacené, oduševnělé – prostě umění.
Na Valči je zábavné, že není masově vyhledávaným turistickým cílem. Dokonce sem nevede ani turistická značka! Leží totiž v těsném sousedství vojenského prostoru Hradiště v Doupovských horách. V minulosti zde platila stavební uzávěra a to jistě mělo ten podstatný efekt, že totiž město neprošlo významnou přestavbou, zůstalo téměř zachováno ve své barokní podobě, turisté zde nebyli žádoucí a o údržbu a rozvoj místa se nikdo nestaral, leda domorodé obyvatelstvo vlastními silami.
Genia loci postřehnete už při příjezdu. Zámek je zdáli vidět na úbočí kopce a cesty pod ním se klikatí pět set let stejně. Nechci unavovat výčtem staveb a drobných památek, které jsou v obci a na zámku k vidění. To, stejně jako historie místa je záživně a zevrubně popsané na stránkách zámku, který má nyní v péči NPÚ. Jen stručně: Na náměstí nepřehlédnete farní kostel Narození sv.Jana Křtitele s věží s dřevěným ochozem a nadupaný hmotnými památkami upomínajícími na rod Štampachů, který od 16. do 18.století vlastnil panství. V městečku stojí barokní i klasicistní domy, cenný soubor lidové architektury. V sousedství zámku je po rekonstrukci zámecký Kostel Nejsvětější Trojice, před ním na ploše barokní sloup Nejsvětější Trojice s Braunovými sochami.
Samotný zámek je po částečné rekonstrukci, dosud prázdný a prohlídky probíhají tak, že v pokladně dostanete tištěného průvodce s detailním stavebně historickým popisem a sami si zámek projdete. Je to úžasné, výhledy z oken do městy a průmyslem nezaneřáděné krajiny a na městečko z výšky!
To nejlepší je ale zámecký park. Druhdy barokní zahrada přetvořená ve zlaté éře místa (cca 200 let 16.-18.stol. za doby vlastnictví rodu Štampachů a hrabat z Globenu) na přírodně krajinářský park. Promyšlená architektura parku staví na dvou na sebe kolmých osách, podél kterých jsou orientovány stavby, výsadba dřevin i sochařská výzdoba.
Od průčelí zámku ke kilometr vzdálené umělé zřícenině Neuhaus (jež dnes stojí ve vojenském prostoru a zbyl z ní jen fragment) vedl průhled a cesta kolem theatronu a Braunova sousoší přes iluzivní brány.
Druhá osa spojuje Sloup Nejsvětější Trojice a obelisk, vede kolem koupadla a čtyřřadou alejí k dnes zpustlému altánu.
V křížení obou os jsou dnes rozestavěné sochy Matyáše Bernarda Brauna znázorňující lidské vlastnosti a postavy z antických mýtů. Zbylo jich 21 z původních 28.
V parku je ještě pahorek po němž tekla voda v uměle zbudovaných kaskádách, z nich nezbylo téměř nic a dá se také nahlédnout do chodeb pod pahorkem, vyhloubených k nejasnému účelu. V současnosti si je zabrali netopýři. V parku roste mnoho prastarých solitérních stromů.
A skoro bych zapomněla – nedávno restaurovaný skleník. Až do roku 1943 v něm rostla řada vzácných rostlin, například obrovský, 5m vysoký kaktus Cereus giganteus, nebo 200let stará palma Chamaerops. Zahradníka, který náhle zemřel nikdo včas nenahradil a rostliny přes zimu umrzly.
Posledním majitelům byl zámek zkonfiskován podle Benešových dekretů, byl v něm útulek pro válečné veterány, v 50.letech domov pro korejské děti a dlouho pak dětský domov. I po dětech tu zůstaly stopy – podpisy korejských dětí jsou ještě patrné na obelisku v zahradě. Fatální požár zničil zámek v roce 1976, zázrakem se zas dostává do kondice.
A mají tu i pikantní archeologicko atntropologickou záhadu – tajemný hrob objevený náhodně při restaurování Kostela Nejsvětější Trojice. Ležela v něm zřejmě žena zabalená v rubáši vyšívaném kovovou nití a obutá v kožených střevících, v ruce svírala růženec. Kdo to byl? Proč byla pohřbena mimo oficiální hrobku majitelů panství? Proč ležela hlavou k východu? To je tak napínavé!
Ve Valči mě postihla smůla – vybitý foťák. Fotky jsou tedy jen z mobilu a ani zdaleka s nimi nemůžu být spokojená, ale doufám, že na probuzení zvědavosti to bude stačit. Skutečnost daleko předčí dojem z fotek. Šťastnou cestu!
Radka